Alena Mornštajnová: Tiché roky
(Brno: Host 2019)

Dvojí rekonstrukce minulosti

ISBN: 978-80-7577-911-3

Z pozdní debutantky Aleny Mornštajnové se stala v krátkém čase jedna z nejprodávanějších českých autorek. Úspěch románu Hana byl nečekaný, ale zasloužený, a katapultoval spisovatelku do řad bestselleristů. Úspěch završený i divadelní dramatizací a očekáváným filmovým zpracováním. Nic z toho není samozřejmostí a je to vydřeno usilovnou pracovitostí i autorčiným pravidelným přímým kontaktem s publikem.
Svou přízeň získává především u čtenářek, ale nejen u nich. Je pozoruhodné, u jak širokého čtenářského spektra autorčiny knihy rezonují a s jakými emocemi je zvláště Hana přijímána. Stejně tak je dobré si povšimnout prozatím spíše stoupající kvality knih i toho, že tvorba pro dospělého čtenáře se mezitím rozkošatila i o úspěšnou knihu pro děti.

Z toho všeho plyne, že očekávání ve vztahu ke čtvrtému románu jsou prostě velká a naplnit je nebude snadné. Povedlo se tedy? Je nová kniha potvrzením dosavadního úspěchu? Autorka zůstala i románem Tiché roky (2019) věrná nakladatelství Host, které knize věnovalo náležitou pozornost. A i tentokrát vychází s nápaditou obálkou grafičky Lucie Zajíčkové.

Scénou, kdy je třináctiletá Bohdana umírající babičkou podivně oslovena jiným jménem začíná příběh, který zachycuje značný časový úsek a klene se od II. sv. války až po současnost. I tentokrát velké události dějin ovlivňují ty malé, ale právě ty druhé jsou opět v popředí autorčina zájmu. Dominantní je příběh otce a dcery. Přednost mají vztahy a osudy uvnitř jedné rodiny, komplikované a z mnoha důvodů selhávající, ne zcela funkční. Někde na pozadí se sice odehrávají dějiny, ale z rodinného území vlastně příliš nevykročíme. Právě zde se odhalují dávná dramata, je odkrývána skrytá minulost a jsou odhalovány kořeny dusné atmosféry a tichých roků.

V první polovině knihy se toho zdánlivě příliš neděje a příběh je rozehráván zvolna. A to až ke zlomovému okamžiku, který zamíchal osudy celé rodiny. Tempo vyprávění pak v druhé polovině knihy nabere spád. Dozvídáme se, proč a z jakých důvodů je rodina dříve úspěšného kariéristy a straníka Svatopluka nucena opustit centrum a usadit se v autorčině blízkém Meziříčí. To však nemá nějaké výraznější rysy, je spíše kulisou a příkladem okraje.
Obecně lze říci, že charakteristika prostředí a doby jsou v knize ořezány na nutné funkční minimum, ničím příliš nezatěžují a jsou snadno srozumitelným pozadím. Pozornost je zaměřena k postavám a motivům jejich chování. Trochu sterilní spisovný jazyk bez výraznějšího stylistického zabarvení pak ještě podtrhuje vzájemnou samotu a odcizení jednotlivých postav. Všechny kosti kostlivců se nakonec ze skříní vysypou. Přesto se jedná o příběh s otevřeným koncem a možnou nadějí.
Od Hany udělala autorka po formální stránce ještě další krok dál v kompozici a budování příběhu. Jako ozvláštnění působí i to, že tentokrát jsou provázány opakujícími se větami konce a začátky kapitol z obou velmi zdařile prolnutých časových rovin, ve kterých se příběh odehrává. Ale lze mít i některé dílčí výhrady. Je to jistě otázkou osobních preferencí, ale za jistý nedostatek lze považovat absenci aspoň náznaku humoru a odstupu, jistý chlad postav a rozumový kalkul, který některé z nich spojuje. Po čtyřech románech Aleny Mornštajnové lze nabýt dojmu, že v jejich prózách se nikdo moc nesměje a panuje v nich jakési pedagogické vážno.

Proč je Alena Mornštajnová tak úspěšná? V čem tkví její poutavost? Na to není snadná odpověď. Při bližším pohledu ale zjišťujeme, že se jedná o prózy, které kráčí čtenáři vstříc a příliš otázek a výzev nekladou a ani za sebou nenechávají. Neboří se žádná tabu, neposouvají žádné hranice. Čtení próz je vlastně pohodlné. Ale právě to určité části čtenářské veřejnosti vyhovuje a vyvolává až nadšené přijetí. Ale vlastně proč vlastně ne, když autorka umí objevit nové příběhy, zachytit psychologii postav, oslovit širokou veřejnost. Prostě vypráví příběhy a vypráví je dobře.

V dobrém slova smyslu se jedná o čtenářsky přístupná díla, přijímaná s nadšením i kriticky. S autorčiným stoupajícím věhlasem automaticky sílí obě strany tohoto spektra. Sdělnost, čtivost – to jsou základní charakteristiky psaní Aleny Mornštajnové. Navíc se talent potkal s pracovitostí a je dobře, že u čtenářů se objevila nová výrazná a zapamatovatelná tvář.

V novém románu pozorujeme narůstající vypravěčské sebevědomí autorky, ale i v dobrém slova smyslu zachování čtenářské přístupnosti. Po úspěchu Hany bude těžké čtenáře nezklamat, ale domnívám se, že Tiché roky, které jsou jiné, intimnější a vyzrálejší, jim tuto šanci nedávají. Na náhodu to nevypadá, ale zdá se, že Aleně Mornštajnové se to zase podařilo a autorčin čtvrtý román má šanci být podobně úspěšný jako ten předchozí.